Upřímná zpověď maminky: Až budete ze svých dětí unavená, přečtěte si toto



Matka tří dětí o mateřství: Až se vám bude zdát, že vás péče o děti již zcela vyčerpala, přečtěte si, co napsala.

Když jsme přinesli právě narozenou dcerku domů, byli to její bratři, kteří za mnou přiběhli vždy, když plakala nebo podezřele zapáchala. „Maminko, někdo tě potřebuje! Malá pláče! „, Hlásili. Na minutku jsem se posadila s vědomím, že malá už se probouzí, a vzápětí jsem slyšela „Maminko! Potřebuje tě!“ Už už, já vím … A to nemluvím o tom, že nároky novorozence nejsou nic ve srovnání s nároky dvou malých chlapců.

maminka1

 

 
Jeden z nich má určitě hlad, druhému třeba přelepit odřené koleno, pak podat jinou ponožku nebo hodit do vody pár kostek ledu, utřít nos, obejmout, říct pohádku, dát pusinku. Odpovědět na sedmadvacet neodkladných otázek. Některé dny mi připadaly nekonečné a věčné opakování situací, kdy „mě někdo potřeboval“, mě vyčerpávalo. Říkala jsem si, že se to na mě nakonec musí proboha nějak negativně projevit!? Jenže pak jsem si náhle, jako bleskem osvícená, uvědomila, že potřebují MĚ. Ne kohokoliv na světě. Potřebují svou maminku.

Oč spíše mi došla závratná skutečnost, že mateřství znamená, že nikdy nic nestíhám, o to spíš jsem byla schopná najít své místo a získat klid iv nekončící honbě, která zaplnila důležitou etapu mého života. Tím spíš jsem si uvědomila, že „máma“ je moje povinnost, moje privilegium a má čest. A byla jsem připravena být tam, kde jsem potřebná, v kteroukoli denní i noční dobu.

Máma „znamená, že jsem o čtvrté ráno sotva dokrmila maličkou a uložila ji do postýlky a přesně v té chvíli mého tříletého synka začala trápit noční můra … Máma“ znamená, že si celé týdny s manželem nemůžeme normálně v klidu popovídat. „Máma“ znamená, že dětské potřeby stavím nad své, automaticky, bez přemýšlení. „Máma“ znamená, že mě bolí celé tělo a mé srdce přetéká láskou.

maminka2

 

 
Vím s jistotou, že přijde den, kdy mě nebude potřebovat nikdo. Moje děti se rozběhnou na všechny strany a budou pohlceny vlastním životem. A já budu sedět někde v domě pro seniory a pozorovat, jak vadne mé tělo. Tehdy už mě nebude potřebovat nikdo. Možná budu dokonce na obtíž.

Samozřejmě, že mě budou navštěvovat, ale moje ruce už nebudou jejich azylem. A moje polibky už pro ně nebudou mít uzdravující moc. A už nebudou žádné malé botičky, z nichž bude třeba otřít bláto. A nikomu nebudu utahovat bezpečnostní pásy v autě. A pohádku budu před spaním číst sama sobě, klidně sedmkrát za sebou. A nebudu už vděčná i za ty nejmenší chvilky oddechu. A nebudou žádné batohy, které bude třeba večer chystat a pak zase vyklidit, žádné krabičky se desátou. A jsem si jistá, že mé srdce bude naříkat a toužit, aby alespoň ještě jednou, jednou slyšeli ty tenké hlásky oznamující „Maminko, někdo tě potřebuje!“

Sedíme s maličkou sami v naší malé útulné dětské ložnici. Sedíme ve vlastním levandulovém hnízdečku. Díváme se, jak tiše padá sníh a jak po rovném bílém trávníku utíká zajíc. Jen já a moje maličká, všude u sousedů je ještě tma a ticho. Jen my vidíme, jak vychází bledý měsíc a po stěnách dětského pokoje tančí stíny. Jen my dvě, ona a já slyšíme, jak v dálce houká sova.

maminka3

 

 
Pak se k sobě přitulí pod pokrývkou a já ji uspinkávam, aby znovu usnula. Jsou čtyři ráno, jsem ospalá a unavená, ale to nevadí, protože mě potřebuje. Právě mě. A ze všeho nejdříve já zase potřebuji ji. Protože ze mě dělá maminku. Přijde čas, kdy bude spát tvrdě celou noc. Přijde čas, kdy budu sedět na kolečkovém křesle, nebudu nikoho držet v náručí a budu snít o těch tichých nocích v dětském pokoji. O době, kdy mě potřebovala a byli jsme samy dvě na celém světě.

Tři volné dny strávené v intenzivní blízkosti manželky a potomků přivedli mého muže k pocitům strachu a soucitu, se kterými se mě ptal: „Tak je to vždycky? Stále?“ Měl tím na mysli nekonečné „Mami, mami, maminka!“, S kterým se na mě obraceli chlapci. „No ano“, potvrdila jsem mu. „Je to tak každý den. To je moje práce, víš? „Jsem nucena přiznat, že to je vůbec ta nejtěžší práce, kterou jsem kdy vykonávala.

Kdysi jsem mívala čas. Pro sebe. Nyní by bylo fajn najít chvilku alespoň pro své nehty. Podprsenka mi nějak divně sedí. Fén myslím nefunguje, ale ani to nevím jistě. Nikdy se nesprchuji bez diváků. Začala jsem používat krém na oční víčka. Nikde už neověřují mou totožnost. To je důkazem mého mateřství. Důkazem, že mě někdo potřebuje. Právě teď mě někdo stále potřebuje. Stejně jako minulou noc … O třetí ráno slyším cupitání malých nožiček. Někdo jde ke mně do pokoje. Ležím potichu, sotva dýchám. Je třeba se vrátit k sobě do pokoje …

„Maminko!“

„Maminko!“ Hlásek je nyní trochu hlasitější.

„Ano“, říkám šeptem.

„Copak je?“

Na chvíli se odmlčí, oči se mu lesknou v matném světle.

„Mám tě rád!“

 

 
A odešel. Vrátil se do svého pokoje. Jeho slova však zůstaly viset v chladivém nočním vzduchu. Kdybych se je mohla dotknout a uchopit jejich, vzala bych je a přitiskla si je na srdce. Ten tichý hlásek, který zašeptal ty nejkrásnější slova na světě. Mám tě rád. Úsměv mi rozšířil ústa, ticho vydechuje. Bojím se, aby ta vzpomínka nezmizela. Znovu se propadám do spaní a slova mého synka se usadila v mém srdci.

Jednou z tohoto malého chlapečka bude dospělý muž. A už mi nebude šeptat tak sladká slova v tak nemožnou hodinu. Uslyším jen troubení aut a manželovo chrápání. Budu moci klidně spát po celou noc a nebude mě trápit starost o nemocného synka nebo pláč miminka. To už budu mít jen uložené v paměti. Zůstanou mi v paměti ta léta, kdy mě potřebovali a bylo to tak vysilující, ale bohužel tak krátké.

Nesním o tom, jak „jednou to bude všechno snazší“. Protože pravda je taková: Ano, možná to bude i lehčí, ale nic lepšího, než dnešek nebude už nikdy. Dnešek, kdy jsem usoplená a uslintaný od malých chlapečků. Dnešek, kdy si vychutnávám objetí malých dlaní. Dnešek je dokonalý.

„Jednou“ budu mít dokonalou pedikúru a sprchovat se budu sama celé hodiny. „Jednou“ si sama sebe vrátím. Ale dnešek je doba, kdy se dávám jiným, jsem utahaná, celá upatlaná, ale mají mě tak rádi, a proto za nimi zase musím jít. Někdo mě potřebuje.

loading...