Příběh k zamyšlení: Nezapomeňte na lásku



Bylo to obyčejné uchvátané ráno. Chystal jsem se po noční domů. Někdy kolem 8:30 přišel asi osmdesátiletý pán nechat si vytáhnout stehy z palce na ruce. Bylo vidět, že se strašně spěchá. Hlasem chvějícím se rozrušením oznamoval, že v 9 má zde vedle něco moc důležitého.

Soucitně jsem pokýval hlavu a vyzval ho, ať se posadí. Věděl jsem, že všichni kolegové tam někoho mají a nikdo se mu nebude věnovat dříve než za hodinu. Když jsem ale viděl, s jakým žalem sleduje hodinovou ručičku, něco se ve mně zlomilo ai když jsem vlastně měl už být pryč, řekl jsem mu, že se ho ještě ochráním.

Palec jsem prohlédl, viděl jsem, že se ranka už dobře zahojila a stačí opravdu jen vytáhnout stehy.

Jak jsem se tím jeho palcem zabýval, dali jsme se postupně do řeči. Nedalo mi to a zeptal jsem se:
– Máte asi nějakou schůzku, co, že tak spěcháte?

– Ne, to ne. Spěchám zde vedle na oddělení, musím nakrmit manželku. Je nemocná, víte.

Zeptal jsem se, co s ní je. Muž mi řekl, že její diagnostiovali Alzheimera. Mezi tím už jsem stehy vytáhli, ránu dezinfikovány, hotovo. Podíval jsem na hodiny a ptal se, zda bude jeho paní nervózní, když se dnes trochu opozdí.
K mému úžasu řekl, že ho žena bohužel již pět let nepoznává.
– Ona ani netuší, proč za ní chodím, pokýval smutně hlavou.

Úplně omráčený jsem se ho ptal:
– A to za ní celou tu dobu každé ráno chodíte? I když ona ani neví, kdo jste?

Usmál se a otcovsky mě poplácal po rameni:
– Ona neví, kdo jsem, ale já vím, kdo je ona.

Skoro jsem se neubránil slzám. Když odešel, cítil jsem mrazení v zádech. A říkal jsem si:

– Toto je přesně ta láska, o které jsem snil celý život …

loading...