Nervózní muž křičel na holčičku. Po 4 týdnech, když dostal dopis se rozplakal, co následovalo?



Tento příběh je jedním z těch, které kolují po internetu již dlouhou dobu. Je dost možné, že byl populární ještě před jeho vznikem.

Existují i ​​verze, ve kterých je hlavní hrdinkou žena. Tak či onak, tento příběh poukazuje na to, že když jsme smutní a frustrovaní, často zapomínáme na problémy jiných lidí. Holčička z tohoto příběhu nás proto učí, že bychom měli vždy myslet i na pocity ostatních.

Když jsem ji poprvé potkal na pláži nedaleko mého domu, bylo jí 6 let. Na pláž chodím vždy, když se mi v životě děje něco špatného. Holčička stavěla hrady z písku nebo něco takového a já jsem se díval na ni a na moře.

– Ahoj – řekla mi. Přikývl jsem na pozdrav. Neměl jsem ani nejmenší chuť mluvit s nějakým děckem.

– Stavím si. – Dodala.
– Vždyť vidím. Co to je? – Zeptal jsem se i když mě to vůbec nezajímalo.
– Ani nevím. Jen mám ráda dotyk písku.

To nezní vůbec špatně, pomyslel jsem si a zul si boty. Nad hlavou nám proletěl pták – racek.

– Pro štěstí! – Řekla holčička.
– Co je pro štěstí?
– To je racek pro štěstí. Moje maminka vždy říká, že ptáci přinášejí štěstí …

Racek letěla dál. Jen tak sám pro sebe jsem si řekl: „Sbohem štěstí, vítej zále.“ Pak jsem se otočil a kráčel pryč. Cítil jsem se hrozně. Můj život byl vzhůru nohama.

– Jakže se jmenuješ? – Nedala se odbýt holčička.
– Robert. – Odvětil jsem – Robert Peterson.
– Já se jmenuji Wendy. Je mi 6 let.
– Těší mě, Wendy.
– Vy jste ale směšný, pan P. – zachichotala se.


I přes špatnou náladu jsem se kráčející také začal smát. Za zády jsem slyšel její holčičí chichot.
– Přijďte zas! – Křičela – Uděláme si další šťastný den!

Během následujících několika týdnů jsem musel řešit mnoho problémů, navíc jsem se ještě staral o nemocnou mámu. Jednoho rána svítilo slunce a napadlo mi, že bych potřeboval vidět racky pro štěstí. Oblékl jsem se a šel na pláž.

Na místě byl božský klid. Společnost mi dělal jen chlácholivý zvuk mořských vln. I když foukal studený vítr, rozhodl jsem se projít, abych získal zpět svou ztracenou rovnováhu.

– Ahoj, pan P. – slyšel jsem její hlas – Nechcete si se mnou hrát?
– Jakou hru? – Marně jsem se pokoušel zakrýt podráždění.
– Nevím. Znáte nějakou?
– Co tak si zahrát na schovávanou? – Zeptal jsem se sarkasticky.
– Nebo pojďme na procházku.

Při pohledu na ni jsem si všiml, že je až nezvykle křehká.
– Kde bydlíš? – Zeptal jsem se.
– Tady, nedaleko. – Ukázala na plážové domky.
Zvláštní, vždyť je zima, pomyslel jsem si.
– A kam chodíš do školy?
– Nechodím do školy. Mamka říká, že máme prázdniny.
Kráčeli jsme společně po pláži. Byl jsem v myšlenkách někde úplně jinde. Když jsme se loučili, řekla mi, že to byl velmi šťastný den. Kupodivu jsem se také cítil lépe a s úsměvem jsem přikývl.

Za tři dny jsem s nesmírným žalem v srdci přiběhl na pláž. Nechtěl jsem se tam setkat s Wendy. Na malou chvíli se mi zdálo, že jsem před jedním z domků spatřil její mámu. Chtěl jsem za ní jít a říct jí, ať se lépe stará o své dítě.
– Poslyš, jestli nemáš nic proti, – řekl jsem, když ke mně přišla Wendy – rád bych tu zůstal samotě.

Byla velmi bledá a zdálo se, že dýchá jen s velkou námahou.
– Proč? – Zeptala se mě.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍBĚHU NA DALŠÍ STRÁNCE ➔

Loading...